Hezký, byť lehce nevydařený výlet do Jeseníků a Rychlebských hor

Tenhle článek by mohl mít podtitul sklerotici na výletě. Ale popořádku.  Začalo to svrběním pod kůží. Jak ho jednou dostanete, tak údržba zahrady a teplá večeře ztratí na důležitosti a dokud nevyrazíte někam za obzor, nepřejde to.  Já to chytla začátkem září a nedala jsem pokoj, takže jsme v pátek ráno sbalili a vyrazili směr Jeseníky.  Tedy, výlet to byl pěkný, ale jedna zásadní chybička se při tom balení vloudila. Jenže vyprávění se má začínat od začátku, takže o chybách a jejich důsledcích až později.

V pátek dopoledne ze zvyku vyrážíme z Hradce Králové směr Žamberk, Šumperk, Jeseník. Příště to vezmeme přes polské Klodzko. Je to mnohem blíž. Obzor zahaluje opar, ale jinak je počasí nádherné, přímo turistické.

Za Jablonným už jsme z auta tak rozlámaní, že se potřebujeme protáhnout, proto parkujeme na Červenovodském sedle. Na rozhlednu na Suchém vrchu jsou to tři kilometry, tak není co řešit. Nevím, jestli jste někdy byli na Suchém vrchu.  Je to něco, čemu se říká pořádný kopec. Má téměř tisíc metrů, přičemž Červená voda těsně pod ním je něco přes pět set metrů nad mořem.  Vypadá to na báječný rozhled. Z parkoviště vyrážíme lesem po zelené turistické značce. Cesta je příjemná a stoupání je docela snesitelné. Cestu zpestřují houby, které tady rostou všude kolem cesty a není potřeba se za nimi  dlouho courat po lese.

Kramářova chata na Suchém vrchu pochází z třicátých let minulého století a je čerstvě opravená. Rozhledna, původně vodárenská věž, je prakticky její součástí. V bufetu se dá za třicet korun koupit žetonek do turniketu a vystoupat na zasklený ochoz. I když je slunečno, i tady sedí opar a viditelnost je mizerná, raději jdeme na kafe. Z terasy bufetu je moc pěkný výhled na ohradu s jeleny. Místní jelen je tak domestikovaný, že mi připomíná spíš krávu, když si ho z půldruhého metru fotím a jen netečně škube trávu. Zpátky je to z kopce, tak jsme zpátky na parkovišti hned.

Ještě si dáme malou zastávku v Červené vodě a pak už uháníme směr Šumperk a Velké Losiny, kde se chci jen na chviličku stavit v obchodu u místní ruční papírny. Pak už se pomalu začneme rozhlížet po ubytování. Nikde nevidíme nic, co by nás zaujalo, tak stavíme až na parkovišti v Lipové-lázních. Kdysi jsme v Jeseníkách spali za sto padesát korun v krásném apartmánu. Ale v lázeňském městě vzala zasvé představa, že se o nás ubytovatelé budou za levný peníz prát.

Cedulí nabízejících ubytování bylo sice dost, ale nikdo po nás s otevřenou náručí neskákal. Napoprvé nám paní řekla, že ubytovává nejméně na čtyři dny (trochu divné ne?), další telefonicky, že tam má roztahané věci a tak podobně. Zkrátka ze čtyř pokusů nevyšel ani jeden. Už nás to nebaví, tak jedeme radši ještě někam dál. Nakonec to bylo dobré řešení. Vyjeli jsme až na Ramzovou a zakotvili v soukromém penzionku Anna. Za necelé tři stovky jsme měli apartmán i s kuchyňkou, koupelnou a postelemi v podkroví. Stejně jsem chtěla na hřebeny a Ramzová je k tomu vynikající východisko.

Večer ještě stihneme procházku po Ramzové. Dokonce je tady i nádraží a hlavně spousta možností k ubytování. Krávy na pastvě nejspíš čekají nějaké bonusy od turistů, tak se sbíhají k drátům. Bohužel s sebou nic nemáme a kvůli špatným světelným podmínkám jim nemůžeme ani pořídit portrét. Někdy příště dámy, pardon, krávy.

Ještě obdivujeme žulovou kapli sv. Rocha a jdeme na večeři do stejnojmenného penzionu.  Přivezli jsme si s sebou lahvinku červeného, ale neodoláme a vyzkoušíme místní pivo. Nedejte si pod Šerákem pivo Šerák. Jindrovi chutná, mě úplně neuchvátilo, ale stejně si dám. Pan majitel se hostům věnuje a zajímá se, kam máme namířeno. Moje neurčité „někam na hřebeny“ ho nepřesvědčí a daruje nám mapu, abychom se u nich neztratili. Jeseníky už jsem několikrát navštívila, takže mám povědomí, kam bych asi tak zhruba chtěla zamířit, ale mapu přijímáme s povděkem. Je to ta méně důležitá věc, kterou jsme zapomněli doma.

Ráno vyrážíme na nákup do Ostružné. Obec nás vítá vrtulemi větrných elektráren. Je sporné, zda by měla mít přednost estetika nebo ekologie, ale my se raději otáčíme zády a vyrážíme nazdařbůh směr Šerák. Neznačená cesta nás zavede k ruině Ski hotelu. Je to až děsivé, ocitnout se u takového chátrajícího monstra. Tak se raději prodíráme lesem směrem k modré turistické značce a snažíme se nevnímat houby, které na nás volají z mechu.

Nakonec jsme modrou netrefili a ocitli jsme se přímo na červené – u lanovky. Lanovku na Šerák Jindra odmítá s tím, že jsme sportovci. Nechci se hádat, tak se plazím nahoru a v duchu se kochám myšlenkami na pomstu v podobě návštěvy nějaké umělecké galerie. Naštěstí strmé stoupání podél lanovky po chvíli končí a cesta odbočuje do lesa. Takže opouštím myšlenky na pomstu a začínám si cestu taky užívat. Míjíme kapličku nad Dobrou vodou a konečně potkáváme modrou značku. Byla výš, než jsme mysleli.

Cestu lemují cedule Agentury ochrany přírody, které vysvětlují, jak se to má s monokulturními smrkovými lesy. Pobaví nás  přirovnání  ke kukuřičnému poli, ve kterém se sklízí jednou za sto let.

Poblíž Koňské vyhlídky, místa, kde před sto lety odpočívala koňská spřežení, která vyvážela na turistickou Jiřího chatu sudy s pivem, se začínají otevírat první výhledy. Udusaná hliněná cesta se tady mění na typickou vysokohorskou stezku z vyskládaných kamenů. K rozcestí turistických tras už to není daleko. Mění se i podoba lesa. Ještě stále to jsou smrkové porosty, ale stromy jsou nižší a hustější než v nižších partiích. Mám chuť na kafe, tak míříme k turistické chatě. U zvoničky odpočíváme, i když je to asi nejhlučnější místo z celých hor. Každé dítě si chce na zvon zazvonit a je to pořádný rachot. Ale nedáme se rušit, nastavujeme zpocená záda pálícímu slunci a klidně svačíme. Kafe v bufetu došlo, tak se dělíme o pivo a konečně vyrážíme na hřeben po červené turistické značce. Uvidíme, jak daleko dnes dojdeme. Na Červenohorské sedlo je to 8,5 km. To by mohlo klapnout.

Stále svítí slunce nikde žádná známka toho, co nás za chvíli čeká. Lidí je tu dost, i když většina asi dorazila lanovkou. Mám pocit, že všichni touží vidět kámen s růžicí směřující pohled k jednotlivým viditelným vrcholům. Tak raději pokračujeme na Trojmezí. Tam dostáváme první varování. Chceme posvačit, ale všude kolem se rojí mravenci. Proto se sbíráme a posvačíme až na sedle pod Vřesovkou.

Na sedle vytahujeme svačiny a mapu. Je tu křižovatka turistických značek a kolem samé nadějné názvy. Kamenné okno, Japonská zahrada, Vřesová studánka. Ale na to už nedojde. Poprvé si všímáme mraků a po vzájemném ujištění, že dnes rozhodně pršet nebude, začínají padat první kapky. A tady se ukázala ta zásadnější chyba při balení. Zapomněli jsme doma pláštěnky. Tohle jsme tedy podcenili, přitom víme, jak se rychle dokáže počasí v horách změnit máme je kvalitní. Bohužel nezůstává u deště, někde za kopcem začíná i bouřka. A bouřka na hřebenech není zrovna můj oblíbený adrenalin.  Vyhlížíme si co nejnižší smrk a chvíli se tam před deštěm schováváme. Počítáme, že to bude trvat jen chvilku. Okolo je jasná obloha a okraj mraku je kousek od nás. Jenže to taky nevyšlo, stojíme tu skoro půl hodiny a mrak se prakticky nehýbe, naštěstí aspoň přestává hřmít. V tomhle počasí nemá cenu chodit dál, musíme se vrátit. Déšť přechází ve slabé mrholení, tak se přískoky od stromu ke stromu vracíme zpět a měníme si pozice s těmi, kteří se vrací z druhé strany. Nebyli jsme sami, kdo podcenili výbavu do hor. Ale měli jsme vyloženě štěstí, protože nás chytl jen okraj mraku. O nějaký kilometr dál prý během chvíle spadly tři centimetry krup. Ještě teď se válí všude kolem cesty. Taky vody muselo spadnout o dost víc. Suché horské cesty se během chvíle proměnily v potoky rozbouřené vody. Cestu zpátky na Šerák zvládáme o dost rychleji. Teď by se hodila ta lanovka, jestli v takovém počasí pojede. V dáli sice svítí sluníčko, ale tady se mraky pořád honí, tak bychom nejraději rychle prchli dolů.

Bohužel lanovka nejede. Zase začíná mrholit, tak to vezmeme podél lanovky dolů. Během chvíle se zase spouští vydatný liják a blesky létají k zemi odhadem tak kilometr od nás. Tedy tak rychle jsem ještě z kopce nemazala. Raději se držíme co nejdál od sloupů lanovky a pádíme po mokré trávě ke stanici lanovky Čerňava. U rozestavěné stavby se konečně můžeme před deštěm schovat. Za námi postupně s hor sbíhají další lidi a sjíždějí cyklisté na horských kolech. Pršet nepřestává, tak to někteří zase vzdávají a vyrážejí do deště. Jindra opouští úkryt a kontroluje mraky. Tohle vypadá na dlouho, tak to taky vzdáváme a vyrážíme. Opět se potvrzuje moje heslo, že smích je nejlepší obrana proti zoufalství. Takhle pěkně jsme se už dlouho nezasmáli. Díky tomu nám ty tři kilometry dolů utekly. Dnes už jen horká sprcha a dobrá večeře. Na víc nemáme elán.

---

Oblečení a boty máme mokré, tak ráno balíme a odjíždíme. Míříme do Rychlebských hor. Poblíž Javorníku, v Račím údolí jsme si kdysi koupili nejlepší med, co jsme kdy ochutnali. Bohužel letos asi nebyla taková sezóna, tak si odvážíme posledních pět sklenic sice dobrého, ale nijak mimořádného medu. V Javorníku můžete navštívit zámek Jánský vrch. Je to jediný zpřístupněný památkový objekt jesenického okresu, kdysi sídlo a majetek vratislavských biskupů. Zámek má čtyři prohlídkové okruhy a určitě stojí za vidění. My ho před lety navštívili, tak se dnes podíváme jinam. Vracíme se po silnici do obce Žulová, kde bez problémů parkujeme na náměstí.

Po modré turistické značce vyrážíme k Nýznerovským vodopádům.  Cesta není moc zajímavá a vede většinou po asfaltu, ale cíl výletu stojí za to. Nýznerovské vodopády na Stříbrném potoce mají po včerejším dešti vysoký průtok vody a předvádějí úchvatnou podívanou. Tvoří je několik kaskád, v úzkém a zarostlém údolí, po kterých na kterých voda padá o čtrnáct metrů níž.  Nejzajímavější partií je horní část vodopádu. Tam můžete po schodech sestoupit až k vodě, do úzké rokle, která spíše připomíná jeskyni. Dopadající voda tam dělá takový rámus, že se na vzdálenost dvou metrů vůbec nedokážeme domluvit, i když oba křičíme.

Cestou zpátky se za námi přivalil nezbytný bouřkový mrak, tak se před ním na chvíli schováme v místní rybářské baště. Nad hygienou se tady asi trochu musí zamhouřit oči, ale smažený pstruh byl vynikající. Rozpršelo se samozřejmě až v době, kdy jsme vyrazili na cestu a před cílem už krásně svítilo sluníčko a cesta byla úplně suchá. Počasí nám tentokrát nepřálo, ale stejně to byl parádní víkend!

Zámek Jánský vrch: https://www.janskyvrch.cz/

Trasa č. 1

Autem na Červenovodské sedlo.  Pěšky Kramářova chata a rozhledna na Suchém vrchu a zpět po stejné trase. Celkem šest kilometrů po lesní cestě. Občerstvení na chatě.

Trasa č. 2

Ostružná – Nad dobrou vodou (cca 3,5 km), Šerák rozcestí (7 km), Šerák turistická chata a zpět na rozcestí (8 km) – Keprník (9,5 cm) – Trojmezí (10,5 km) – Sedlo pod Vřesovkou (12 km) – zpět na Šerák rozcestí (16) – Chata na Šeráku a Černava pod lanovkou (cca 18,5 km) – Ramzová (21,5 km). Cesty převážně lesní a horské kamenité.

Trasa č. 3

Žulová – Nýznerovské vodopády a zpět (10 km). Převážně po asfaltkách.