Hořice - sváteční výlet kolem tří hřbitovů
Pokud svištíte autem z Hradce Králové na Jičín, pohled ze silnice Vás asi k návštěvě Hořic nezláká. Samé plechové haly, omlácené budovy a tovární komíny. Přesto by bylo škoda Hořice minout. Mlsouni ho znají jako město Hořických trubiček, ctitelé sochařského umění jako místo každoročního konání sochařského sympozia i působiště kamenické školy a nakonec motocyklisté jako závodní okruh soutěže 300 zatáček Gustava Havla.
My ho máme takříkajíc po ruce, takže když nás na Boží hod vytáhlo sluníčko z postele, padlo rozhodnutí vyrazit do Hořic. A protože jsou Vánoce tak trochu pietní čas, zvu Vás na pohodový výlet kolem tří hřbitovů.
Rozcestník značených turistický tras je na dolním konci náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se dá většinou pohodlně zaparkovat téměř u novogotické budovy městského úřadu. Město bylo známo těžbou hořického pískovce a koncem devatenáctého století zde byla založena sochařsko-kamenická škola, což je tu znát téměř na každém kroku. Od pískovcových podezdívek, po ostění a zajímavé detaily na fasádách domů, pískovcové sochy a jiné monumenty.
Vyrážíme po červené turistické značce od náměstí k památnému vrchu Gothard. Cesta vede skrz Smetanovy sady, které byly založeny už v roce 1900 s cílem vytvořit přírodní galerii pomníků našich velikánů. Zaujalo mě, že vedle Smetany, Dvořáka je mezi velikány počítán i Krakonoš. Inu, pokud můžeme věřit Krkonošským pohádkám, překračoval ten frajer kopce jako nic, takže mezi velikány určitě patří. Jinak jsou teď v zimě sady spíš smutným místem, které nijak neláká k bližší prohlídce.
Pod Gothardem ještě odbočíme ke Galerii plastik. Expozice českého sochařství z první poloviny dvacátého století je dnes zavřená, ale okolo výstavní budovy je instalována řada soch z již zmiňovaných sochařských sympozií. Přes výstavní prostor se dá projít k samotnému Gothardu, vrchu, kde měla vojska orebitů roku 1423 pod vedením tehdy již slepého Jana Žižky porazit vojska Čeňka z Vartenberka. Na počest tohoto vítězství zde byla roku 1873 instalována vojevůdcova socha.
Na vrcholu kopce také leží dva ze tří slíbených hřbitovů. Nový hřbitov Vás na první pohled upoutá něčím, co jinde jen stěží uvidíte. Velkolepý, čtrnáct a půl metrů vysoký pískovcový portál je dílem již zmiňované kamenosochařské školy a vznikl v letech 1893 – 1907. Dílo si údajně vyžádalo 139 540 kamenosochařských hodin, což je úctyhodné množství práce.
Dostatek místního pískovce a zručných kameníků je ostatně znát i na samotném hřbitově. Pokud nemáte dost času na podrobnou prohlídku, doporučuji za portálem zahnout vlevo a projít kolem hřbitovní zdi. Kromě krásných náhrobků si také můžete udělat takovou sociologickou ministudii místního měšťanstva. Počátkem dvacátého století bylo zřejmě zvykem psát na náhrobky kromě jména, data narození a úmrtí, také zaměstnání nebožtíků. Tak se můžete dočíst, že zde leží „starosta Sokola, pokladník Záložny, bývalá členka Národního divadla, zemský advokát, měšťané hořičtí, advokát v Praze, kloboučník či choť okresního hejtmana“.
Starý hřbitov, který leží v těsném sousedství toho nového, vypadá na první pohled mnohem nenápadněji. Rozkládá se kolem kostelíku sv. Gotharda, založeného ve druhé polovině dvanáctého století řeholníky ze Strahovského kláštera, barokně přestavěného na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. V době naší návštěvy nebyl kostel otevřený, ale uvnitř ho prý zdobí pískovcové plastiky z dílen sochařské a kamenické školy. I Starý hřbitov je vyzdobený a navštěvovaný, ale stáří je tu znát. Oproti sousednímu hřbitovu je tady víc hrobů neudržovaných a rozpadajících se. Na tomto hřbitově také pohřbili oběti prusko-rakouské války roku 1866. Hromadný hrob 1100 rakouských a pruských vojáků je nalevo od cesty ke kostelíku, téměř za branou. Více vlevo a vzadu jsou ještě hroby důstojníků.
Po červené turistické značce pokračujeme dál směrem na Miletín. V údolí říčky Bystřice tady dříve stával Panský mlýn. Před pár lety jsme si ještě fotili detaily chátrající pískovcové stavby, dnes už je na místě jen zbořeniště s hromadou rozbitých kamenů. My pokračujeme dál a Pod Doubravou odbočíme na zelenou turistickou značku – zpátky do Hořic. Příjemnou lesní cestou, převážně jehličnatým lesem pokračujeme obloukem zpátky k říčce Bystřici, která je v tomto místě chráněna jako přírodní památka Údolí Bystřice – neregulovaný a přirozeně meandrující tok. Pro nějaké pozorování vzácných rostlin a živočichů nejsou podmínky, tak pokračujeme dál až k hotelu Dachovy (hotel je tedy hodně nadnesené označení, které zřejmě KČT eviduje z dávnějších dob). V obci je koupaliště a historická budova Slunečních lázní, ale trochu mimo trasu, tak pokračujeme dál po zelené. Naštěstí trasa opouští silnici a vede přes kopec až nad Hořice, k Hlohové kapli. Od ní je možné odbočit ještě k Masarykově věži samostatnosti. Pískovcová budova (jak jinak) měla původně sloužit jako rozhledna a letecký maják. Dnes je však spíš malým muzeem a památníkem obětí první a druhé světové války i protikomunistického odboje otevřeným pouze od května do září. Cesta není značená, ale od kaple je vidět. Poznáte ji podle kulaté hvězdářské kopule na vrcholu stavby.
Prohlédnout si okolí můžete také z nedaleké rozhledny Hořický chlum. Cesta k ní je značená červenou turistickou značkou a je jen kilometr od Hlohové kaple. Bohužel je také otevřená od května do září. Nevadí, od kaple je také docela pěkný rozhled.
Pokud se vrátíte na zelenou turistickou značku, cestou dolů narazíte na poslední ze slíbených hřbitovů. Tentokrát je to starý židovský hřbitov nad městem. Není tu informace o tom, zda je možné hřbitov navštívit, ale tráva kolem náhrobků není sešlapaná, tak to na velkou návštěvnost nevypadá. Není divu, podle informační tabule už před válkou místní židovská komunita početně upadala a zbývající členy zdecimoval nacistický režim. Pokusím se vyrobit pár fotek přes zamčenou bránu, ale světlo na focení není ideální, když fotíte jen mobilem.
Pak už po zelené pokračujeme rovnou na náměstí, do výchozího bodu.
Délka trasy 8,5 km.
A na závěr ještě jedna „zeměpisná zajímavost“či záhada, kterou jsem pro vás nevyřešila. Vždycky jsem měla dojem, že se město jmenuje Hořice v Podkrkonoší, proto mě na značce označující konec obce překvapil jednoduchý název Hořice. Pátrala jsem po vysvětlení na webu města, který mi ostatně připadá jako turisticky méně zdařilý, ale nevypátrala. V záhlaví webu i v kontaktech na městský úřad je uveden název Hořice v Podkrkonoší. Jinde na webu už jsou to jen Hořice. Nicméně podle Administrativního registru ekonomických subjektů (ARES) i seznamů Českého statistického úřadu je oficiální název města Hořice. Je-li to nějaký historický název, nebo jen místní zvyklost zůstává záhadou. Pokud máte nějaké vysvětlení, napište mi na e-mail bonaobrazy@gmail.com. Ráda ho uveřejním.