Vlakem po České republice - II. díl (Nymburk, Olomouc, Ostrava, Opava)

Letošní dovolenou jsme pojali spíš ve stylu lidí o dvacet let mladších. Vlakem jsme projeli více než dva tisíce kilometrů českých tratí, spali na vysokoškolských kolejích a bez pevného plánu se toulali zemí. První díl našeho vyprávění skončil v Chebu a teď míříme vlakem na Plzeň.

První, který popisuje cestu Jabloncem, Libercem, Ústím nad Labem a Chebem najdete zde: https://obrazybona.webnode.cz/news/vlakem-po-ceske-republice/

Z vlaku se pokoušíme dovolat na plzeňské koleje. Na prvním čísle nás odkazují jinam a na tam je jen hlasová schránka. Západočeská univerzita nám tedy dává… Do toho ještě mají přijít přívalové deště a bouřky. Spousta zážitků a dlouhé přesuny vlakem se na nás také podepsaly, takže se shodujeme na návratu domů. Ostatně sedíme ve vlaku na Prahu, tak to nebude tak těžké. Máváme Plzni a doufáme, že se tam ještě v rámci letošní dovolené vrátíme.

V Praze přestupujeme na vlak do Nymburka, který je na trase domů. Uděláme si tam krátkou přestávku. Od starého královského města na Labi jsme čekali víc. Ačkoliv se dá najít pár hezkých věcí, celkový dojem je lehce omšelý. Na Náměstí Přemyslovců zaujme jen budova historické radnice. Jinak je náměstí směsí starých a modernějších budov, které mi připadají tak nějak náhodně poskládané. Na celém náměstí mě tak zaujalo jen Posezení… Dřevěná lavička, kde můžete svoje pozadí uvelebit mezi dřevěného Bohumila Hrabala vyvedeného v životní velikosti a jeho kočku. Pěkný je i pohled z lávky přes Labe.

Na další prohlídku nemáme elán, takže míjíme systém cihlového městského opevnění, které bylo na počátku dvacátého století doplněno romantickým cimbuřím. Nejspíš je to škoda, opevnění prý působí opravdu impozantně. Už ani nemám chuť hledat pěkný úhel pohledu na kostel sv. Jiljí, který pochází nejspíš z třináctého století. Cihlová stavba je sice historicky zajímavá, ale na nás dělá dojem, jakoby kameník vprostřed práce vyhlásil stávku, tak na to vzali cihly. Únava asi dělá svoje, tak balíme a jedeme domů. Nymburk ve srovnání s Chebem nezaujal, ještě, že aspoň losos v místní restauraci byl vynikající. Jedeme domů. Zítra dáme pauzu a pozítří vyrazíme směr Ostrava. Pravda je, že k cestě do Plzně je to trochu netradiční směr, ale doufáme, že k ní dorazíme obloukem přes východ a jih republiky. 

V pondělí zase vstáváme třeskutě brzy, ale po půl šesté nám z Hradce odjíždí rychlík a před půl osmou už sedíme v rychlíku do Ostravy. Je to patrně nejluxusnější vlak, ve kterém jsme zatím seděli. Škoda, že to tu páchne jak bolavá noha. O výměnu vzduchu se stará klimatizace. Odkud ten vzduch nasává bych snad ani nechtěla vědět. No nic. Na obrazovce problikávájí názvy stanic, tak se měníme plány a vystupujeme dřív. Byla by škoda minout Olomouc.

Jsou města, kterým musíte přijít na chuť a jsou města, která vás osloví hned před nádražím. Takový je Olomouc – stotisícové město v srdci Hané. Město má bohatou historii a je to na něm znát. Přímou cestou míříme k informacím na Horním náměstí a dobrý dojem zůstává. Podél cesty jsou krásné staré budovy, z větší části opravené.  Na rozlehlém náměstí si dáváme v cukrárně kávičku. Chuť a servírování za Ústím trochu kulhá, ale chesse cake s ovocem je prostě vynikající. Ze zahrádky máme slušný výhled na místní pamětihodnosti. Radice s orlojem je na dosah ruky.  Olomoucký orloj původně pochází nejspíš z patnáctého století a je svým způsobem unikátní. Historická podoba orloje vzala za své v padesátých letech dvacátého století, kdy ji nahradila mozaika zobrazující jízdu králů, dělníka nebo chemika. A místo svatých po orloji začal pochodovat kopáč, pekař, úředník nebo volejbalistka. Kdo by odolal? 

Naproti nám je jiná unikátní památka zařazená v seznamu světového dědictví UNESCO. Sloup Nejsvětější Trojice z let 1716 – 1754 představuje největší barokní sousoší v České republice. Na 32 metrů (podle některých zdrojů 35 metrů) vysokém díle je 18 soch světců, 12 figur světlonošů, 6 reliéfů s apoštoly, střed dříku zdobí sousoší Nanebevzetí Panny Marie a vrcholek pak sousoší Nejsvětější Trojice. Ve spodní části sloupu je kaple vysvěcená roku 1754 za účasti císařovny Marie Terezie (no vida, tak i tady se našla známá osobnost).

V infocentru opět fasujeme seznam ubytování a informační materiály. Zaměstnankyně je ochotná a má přehled. V Olomouci je až překvapivě hodně památek v pondělí zavřených. Měla jsem pocit, že se to už v létě tolik nedrží. Paní nám na mapě kroužkuje, kam se dnes dá zajít.  Tenhle úsek cesty je tak trochu společenská záležitost. Poblíž Karviné máme kamarády, tak toho chceme využít a navštívit je. Kamarád zrovna státnicuje, tak se plánujeme zdržet dva dny a vyrazit k nim, až bude hotovo. Vojenská ubytovna, kam míříme, má beznadějně plno. Není divu – za dvě stovky. Nedá se nic dělat, zkusíme VŠ koleje cena 264,- Kč (podle brožury) se vejde do nepsaného limitu tří stovek, který jsme si stanovili. Ubytování tady je bohužel možné až po druhé hodině, navíc nás nepříjemně překvapí cena téměř 400 Kč na noc za jednoho. Prý levné ubytování… Ostatní možnosti jsou podle brožury ještě dražší, tak zas měníme plán. Jindra volá na koleje ostravské univerzity. Osvěžující změna. Ubytování? Není problém. Na dvě noci? Není problém.  Dorazíme pozdě večer? Není problém.  Koleje v Porubě jsou sice dost daleko od nádraží, takže je trochu prodraží cestování MHD, ale i tak je cena 230 Kč  na noc více než příznivá.  Dnes budeme mít zase celý den na zádech batohy.  Na to nošení se potřebujeme posílit, tak si v jídelně poblíž nádraží a dáváme si něco k snědku a ladíme další plán. Bazilika na Svatém Kopečku a ZOO po poslední změně plánu  nepřipadá v úvahu. Čas bude stačit jen na prohlídku centra, tak se zcela v duchu naší dovolené se budeme toulat a uvidíme.

S batohy se po obědě těžko běhá, tak zahájíme krátkým odpočinkem. Bezručovy sady jsou na to velmi příjemným místem. Jindra pospává a já toužím vyzkoušet svoje tři nová akvarelová Progressa, která jsem cestou koupila. Našla jsem si pěkný pohled (zřejmě část nějakého starého opevnění) a dala se do díla. Budu to muset vyzkoušet častěji. Je to něco úplně jiného než malování podle fotek, jen to bude chtít mnohem více času.

Posezení v zeleni je tak příjemné, že se rozhodneme zajít do sousední botanické zahrady. Smůla. Patří mezi cíle, které mají v pondělí zavřeno. Je to škoda, žádnou botanickou zahradu jsme na naší cestě ještě nenavštívili. Naproti vchodu do zahrady je lákavě otevřená zamřížovaná branka, tak výzvu přijímáme a vydáváme se po schodech nahoru. Olomouc se prezentuje jako duchovní centrum – město kostelů a jeden na nás hned nahoře čeká. Kamenná stavba nemá žádné označení, tak ji až dodatečně identifikujeme jako kapli sv. Jana Sarkandra stojící na místě, kde byl tento katolický kněz mučen, aby prozradil zpovědní tajemství.

O kousek výš stojí kostel Sv. Michala postavený ve třináctém století na místě středověké kaple. Do raně barokní podoby byl přestavěn ve druhé polovině sedmnáctého století. První dojem? Chlad. Proti parnu venku vane z interiéru až neuvěřitelně chladný vzduch. Chvíli čekáme, abychom se změně přizpůsobili a jdeme dovnitř. Druhý dojem? Vstřícnost. Kostel je volně přístupný věřícím i turistům. Kromě kostela je možné navštívit křížovou chodbu, sklepení s modlitebnou i zvonici. Nápisy vybízejí návštěvníky, aby si dle potřeby rozsvítili a po odchodu zase zhasnuli. A všude spousta tištěných informací o kostelu a jeho historii.

Barokní interiér kostela je krásný a bohatě zdobený. Ale v lavicích se modlí pár věřících, tak nechceme rušit a jdeme se podívat na zvonici. Není to nic pro klaustrofobiky. Úzké kamenné schody se točí kolem dokola a ústí do malého muzea, kde vystavují původní kříže ze střechy kostela, srdce ze za války zabavených zvonů a pár dalších církevních artefaktů. O patro výš je samotná zvonice, kde máte zvony doslova na dosah a vyhlídkou na město. To stoupání za to stálo. Je tu nádherný výhled na město, jen fotit se přes drátěnou síť moc nedá.

Naposled jsem si nechala dóm sv. Václava. Ten jsme objevili už dopoledne. To když jsme si mylně vyložili směrovku ke kostelu sv. Gorazda. Tak jsme obešli chrám kolem dokola a bez informačních materiálů objevili zbytky původního olomouckého hradu.

Dómem sv. Václava šly dějiny a je té cítit z velebného ticha, které kupodivu neruší davy turistů. Katedrála stojí na místě původní románské baziliky ze dvanáctého století a po požárech byla ve třináctém a čtrnáctém století rekonstruována jako gotické trojlodí. Jedna ze tří věží měří 100,65 metrů a je tak nejvyšší věží na Moravě a druhou nejvyšší v ČR (my během cesty dorazíme i k té nejvyšší). Ještě musím zmínit zvony. Mají neuvěřitelně lahodný a přitom sytý zvuk. Není divu, zvon sv. Václav vážící 8 tun je největším zvonem na Moravě a druhým největším v ČR: K chrámu přiléhá kaple svaté Anny, která od sedmnáctého století sloužila jako volební místo olomouckých biskupů a arcibiskupů. Hned vedle leží arcibiskupský palác.

Čas se krátí, tak se vracíme k radnici a zahýbáme na Dolní náměstí. Ten název mě trochu překvapil. Měla jsem dojem, že jsem šla celou cestu do kopce. Kdo ví? Cestou si kupujeme zmrzlinu, tak dobrou jsem už dlouho neměla. Já mám ve své kousky malin, Jindra nalámanou čokoládu. V klidu ji sníme ve stínu Mariánského sloupu a pak už pomalu zamíříme na nádraží. Ostrava čeká.

Vystupujeme na nádraží ve Svinově, v infocentru hned fasujeme materiály a městskou se přesouváme na koleje do sousední Poruby. Pokoje odpovídají ceně (žádné ručníky ani mýdlo), ale sociálka je společná pro dva pokoje a vedle nikdo není. Ráno počítáme, že při rozlehlosti Ostravy se nám vyplatí 24 hodinová jízdenka (80 Kč). Ještě na ni zítra ráno dojedeme na nádraží. Tentokrát pátráme po trochu jiných památkách. Z informačního letáku jsme vybrali důl Michal nebo Dolní oblast Vítkovice – co najdeme dřív. V tom má Ostrava trochu deficit. Neobjevili jsme mapu linek MHD. Někde určitě je, ale my jsme ji prostě nikde nezahlédli. V informačním letáku je krásně popsané jakou linkou se kam dostat, ale když nevíte, kde na ni nasednout, je to trochu nanic. Naslepo míříme na autobusové nádraží. A máme štěstí. Hned za obzorem vykukuje těžní věž. A tím směrem frčí tramvaj, takže podle jízdního řádu identifikujeme Vítkovice. Industriální areál Oblast dolní Vítkovice tvoří důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren. Navštívit jsme chtěli pece a důl. Že už je důl zasypaný, jsem z letáku tak úplně nevyčetla, ale pec byla nakonec víc než dostačující. Mimochodem název Hlubina je namístě. Uhlí se tam těžilo až v hloubce kolem 1000 metrů. V areálu můžete kromě velkého návštěvnického okruhu navštívit i U6 - malý svět techniky. My dáme přednost velkému okruhu (150,- Kč za vstupenku). Do začátku prohlídky máme hodinu času, tak před výstavním Plató svačíme. Moderně opravená budova původně sloužila jako plynojem, který jímal plyn z vysokých pecí. Budova, před kterou stojíme, byla nádrží s vodou, na které seděl jako poklop zvon plynojemu. Ten klesal a stoupal podle momentálního množství obsaženého plynu. Voda sloužila jako těsnění proti úniku plynu. Při bombardování železáren za druhé světové války údajně skončila v nádrži nevybuchlá letecká bomba. Kvůli důležitosti železářské výroby se s jejím vylovením a deaktivací čekalo až do sedmdesátých let.

Prohlídková trasa vede od plynojemu k peci a především na pec č. 1. Během prohlídky se podíváme až nahoru, do nitra  i do velínu, který celou pec řídil. Mladý průvodce začíná výklad historií železáren. Ty byly založeny ve třicátých letech devatenáctého století, aby dodávaly železo na stavbu železnice, která měla spojit Vídeň s Polskem.

Výstup na pec je pro někoho, kdo se trochu bojí výšek docela slušný adrenalin. Začíná se zvolna – skleněný výtah jede po stejné trase jako vozíky, které do pece dopravovaly materiál. Všechno je tu z kovu. Plášť pece, neuvěřitelná změť všude se vinoucích trub a trubiček, kovové schody i kovové pláty, po kterých se chodí. Zhruba v polovině pece dostáváme rozchod a možnost vystoupat až na samotný vrchol – do výšky 60 metrů. Je to pro mě větší adrenalin než Eiffelova věž. Lehce se pohupující kovové schody a silný vítr. Mám pocit, že helma, kterou jsme dostali, mi každou chvíli odletí. Ochoz nechrání pletivo a ni sklo, jen žlutě natřené zábradlí ve výši ramen – tedy pro nás malé. Ale povzbuzována Jindrou jsem vylezla až na vrchol. Po chvíli se dokonce přestávám tulit k centrálnímu sloupku a opatrně se přibližuji k zábradlí – tedy jen na okamžik, aby Jindra mohl zdokumentovat moje hrdinství. Pak zas rychle hup ke sloupu.

Ačkoliv se většinou městům a hlavně těm průmyslovým vyhýbáme, nelitujeme. Pohled na areál, nyní již lehce zrezivělý, je skutečně působivý. Nelze nevzpomenout na Verneovo Ocelové město. Obrovské nýtované truby, vysoké pece, těžní věž bývalého dolu Hlubina, zařízení koksovny, kde se z vytěženého uhlí vyráběl výhřevnější koks, prašníky, ohřívače vzduchu – vše obrovské. Na nižší plošině pak pokračuje výklad pohledem na Ostravu a Vítkovice. Tam někde v zeleni se skrývá Slezkoostravský hrad, ke kterému máme také namířeno. A pak už k samotné peci.

Celá konstrukce pece byla podřízena dosažení co nejvyšší teploty. V nístěji, nejnižší části pece tak teplota stoupala až k 2000 C.  Dosahovalo se jí použitím koksu z místní koksovny a vháněním předehřátého stlačeného vzduchu do pece ze čtyř vysokých ohřívačů, které přísluší k peci. Uhlí do koksovny dodával důl Hlubina, který byl rovněž v areálu. Téměř všechny potřebné suroviny se tak nacházely na jednom místě.  Tak vysoký žár by samozřejmě kovový plášť pece nevydržel. Proto ho chladila soustava trubiček s vodou a zevnitř chránila vyzdívka ze žáruvzdorných cihel. Pec pracovala nepřetržitě a nezbytné opravy, které probíhaly až po několika letech provozu, se dokonce prováděly v peci, která ještě nebyla zcela vychladlá. Představte si, že pracujete v nitru vysoké pece při teplotách kolem 100 °C. Práce kolem pece byla vůbec těžká. Taviči pracovali venku pod pecí, kde na ně v zimě foukal mrazivý vzduch a zepředu působil žár roztaveného železa nebo strusky tekoucí z pece do připravených vagónů. Žhavé železo přitom ještě stříkalo, takže riziko úrazu bylo opravdu vysoké.  Prohlídku pece končíme ve velínu – super moderně zrekonstruovaného koncem osmdesátých let. Legrační, jak před čtvrt stoletím vypadala moderní technika.

Prohlídka končí a my se mátožně vlečeme na tramvaj. Potřebuje nabít mobil a hlavně máme strašný hlad. Netušíme kam zajet, tak nastupujeme do tramvaje a naslepo vystupujeme na zastávce Stodolní. Kdo někdy neslyšel o centru ostravské zábavy? Zábava nezábava – my zapadneme do prvního lahůdkářství na kafe a nějaký salát. Teď by to ještě chtělo nějaký odpočinek. Pouhý pohled na mapu Ostravy prozradí, že to nebude tak jednoduché. Větší zelené plochy jsou kolem řeky na druhé straně mapy, jenže nevíme jak se tam dostat.

Nakonec volíme sad Milady Horákové. Není tak příjemný a klidný jako ten olomoucký ze včerejška, ale laviček je dost a velký centrální záhon plný různobarevných růží lahodí oku. Na jedné z laviček se povaluje bezdomovec, tak ho hbitě napodobíme. Odhazuju dobré vychování a natáhnu se taky, kovové pruty lavičky sice trochu tlačí, ale ve sladké dřímotě nám to nevadí. Z té nás vytrhují až dvě pěkně oblečené matky s kočárky a staršími dětmi, které bezostyšně plení záhon růží a ještě se u toho předhánějí, která najde krásnější barvu a odneste si větší kytici. Ještě štěstí, že se tak nechovají všichni. No nic, taky balíme. V obchoďáku si v nabíjecím centru trochu oživíme mobil a pak se ještě někam podíváme. Chtěla bych vidět Slezskoostravský hrad a možná i haldu Emu. Zas ta chybějící mapa MHD… Víme, že k hradu jede osmdesát dvojka nebo dvacet osmička. Jen nevíme odkud. Vyzkoušíme to od nádraží, tam jezdí většina linek. No, tahle úvaha nebyla úplně dobrá. Autobus nás veze přes most do slezské části Ostravy, ale po vyhlídkové jízdě se s námi zase vrací na moravskou stranu řeky. Ještě, že máme volnou jízdenku. A od nádraží taky naše linky nejedou. Po konzultaci s řidičem autobusu konečně vybíráme správnou kombinaci spojů a jedeme k hradu.

Slezskoostravský hrad pochází z 13. století a byl vybudován na vyvýšeném ostrohu nad soutokem dvou řek. Původně gotický hrad byl později renesančně přestavěn, přičemž bylo zesíleno i opevnění. Za třicetileté války byl hrad poškozen, v roce 1872 vyhořel a velké škody způsobila také důlní těžba. V důsledku poddolování hrad dokonce poklesl o celých šestnáct metrů, takže nyní stojí prakticky na rovině. Hrad byl v nedávné době rekonstruován, když k němu dorazíte, působí mohutným dojmem pěkně udržovaného hradu. Je kolem sedmé hodiny a hrad je překvapivě otevřený. Všechna čest. Za osmdesát korun vstupného je během června až srpna areál otevřen od 9.00 do 20.00 a to po celý týden. Na prohlídku je i tak málo času, tak nemáme zájem. Chceme se jen podívat po okolí a možná dojít k Emě. Toto návrší je další ostravská průmyslová zajímavost. Ema je halda vzniklá navážkou hlušiny z černouhelných dolů. Při ukončení navážky měla údajně 327 metrů, ale někdy v šedesátých letech minulého století se vznítila a díky prohořívání nyní měří 315 metrů, i tak je tak nejvyšším vrcholem města. Halda v nitru prohořívá dodnes, což mění klimatické podmínky a roste na ní středomořská flóra. Teploty uvnitř mohou dosahovat až 1500 °C. Jdeme po žluté značce směrem k haldě, ale padá na nás únava. Tak si jen u židovského hřbitova čteme o smutném prvenství ostravských židů, kteří byli jako první židé v Evropě transportování z Ostravy do koncentračních táborů.

Otáčíme a jedeme na kolej. Pořád ještě je dusno, vypadá to na bouřku. Než se tam přec celou Ostravu dokodrcáme, jsme tak unavení, že ani nemáme chuť zajít někam na místní pivo Ostravar. Snad zítra. Z města nám ještě hodně zbývá. Úplně jsme minuli centrum, jen cestou z autobusu vyfotili věž radnice. A hlavně jsme neviděli žádný ten důl. Ale při obědě lahůdkářství jsme objevili článek o unikátní výstavě v Opavském zemském museu. Není co řešit, měníme plán. Důl je díra do země… bude tam i příští rok. Od Opavy jsme kousek, tak tuhle šanci musíme využít.

Ráno vyrážíme. Pohodlně se usadíme ve vlaku a já vám zatím povím, za jakým skvostem vlastně jedeme. Tři velká muzea – Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum a Národní muzeum – mají ve svých sbírkách předměty, které svým významem daleko přesahují naše hranice. My teď míříme do jednoho z nich, konkrétně do historické výstavní budovy Slezského zemského muzea, kde se po tři týdny koná výstava nazvaná Unikáty zemských muzeí. Opavské zemské muzeum je na území naší republiky nejstarším muzeem určeným pro veřejnost. Založeno bylo v roce 1814, čili letos slaví 200 let od svého vzniku a ve svých sbírkách má unikátní železné meteority z Opavy-Kylešovic, které zřejmě obklopovaly ohniště paleolitických lovců z doby před 18 000 lety. Nejslavnější sošku z doby lovců mamutů opatruje Moravské zemské muzeum, které bylo založeno o rok později. Ano, mluvím samozřejmě o Věstonické venuši. No a Národní muzeum, které bylo založeno roku 1818, pak uchovává Kamennou hlavu Kelta ze Mšeckých Žehrovic, jednu z nejčastěji fotografovaných keltských památek na světě. U příležitosti tak významného výročí se tato tři muzea spojila a vystaví společně originály těchto předmětů. Nejprve v Opavě, pak v Praze a nakonec v Brně.

Cesta vlakem tentokrát netrvá dlouho a už vystupujeme na nádraží v Opavě. Mimochodem je to nejkrásnější nádražní budova na naší cestě. Čistá, světlá a navíc s nádherně malovaným stropem. Posuďte sami.

Podle směrovek míříme do středu města a cestou fotíme kde co. Opava je také nádherné město. Paní v infocentru nás vybaví mapkou a Průvodcem Opavou a navede nás na cestu k muzeu. To sídlí v krásné novoklasicistní budově z roku 1893. Začíná pršet, tak rychle dovnitř. Padesát korun za vstupenku se nám zdá až neuvěřitelně málo, a to si ještě zdarma můžeme nechat věci v uzamykatelných skříňkách. Jsme tam docela brzy, takže je muzeum skoro prázdné, ale výstava táhne a později se budova zaplní. Kromě Unikátů mě nejvíc oslovila expozice přírody Slezska. V krásném klenutém sklepení chvíli odpočíváme na lavičkách před akváriem a pak putujeme výstavou.

Ve skleněných vitrínách je tam neuvěřitelná sbírka preparovaných zvířat. Ačkoliv vycpané jelení hlavy nemusím a nedávno jsem něco podobného viděla v Soosu, tady to na mě působí neuvěřitelně pozitivně. Zvířata jsou naaranžována ve skleněných vitrínách a opravdu dobře nasvícená. A je tu vše – od malých zpěvných ptáků, po dravce, sovy, čápa nebo volavku; obojživelníci i ryby. U některých zvířat si na dotykovém panelu můžete spustit i jejich hlasy. Jasně poznávám tu žábu, co nám kuňká pod oknem. Vrcholem je ovšem sbírka savců. Kdo z vás zblízka viděl divoké prase i se selaty, jelena nebo bobra. Vůbec se nedivím, že může být nebezpečný. Z obrázků si člověk vůbec neudělá představu o jejich velikosti. Naopak prakticky neviditelné jsou mušky v entomologické sbírce. Je tu i sbírka minerálů a asi nejméně zajímavá sbírka rostlin. Jsou tu i nějaké dotykové informační panely. Podobné jsem pak viděla ještě v jiném muzeu. V obou muzejích na mě dělaly tak trochu dojem, že jsou zakoupeny v rámci nějakého grantu. Pár fotek, nic co by nemohlo viset na zdi. Třeba jsem je jen neprošla všechny. Celkový dojem je rozhodně na jedničku.

Pokračujeme do přízemí. Tam je samotná výstava unikátů. Ve vstupní hale je stříbrnočerná kóje a uvnitř v černé tmě tři exponáty decentně nasvícené. Dívám se na Venuši a mám zvláštní pocit. Hledíme na něco, co z hlíny vytvořil člověk před 29 000 lety. Sošku jsem kdysi viděla v muzeu v Dolních Věstonicích. Tamní kopie se mi zdála prakticky černá, ale tato hází působivé hnědočervené odlesky. Hlava keltského héroa se mi zdá menší, než na obrázcích. Vyrobili ji někdy mezi 2. polovinou třetího století a první polovinou druhého století před naším letopočtem. Dávná historie má holt rozptyl. Tady je to délka lidského života, u Venuše se udává dvacet devět tisíc let, někdy téměř třicet tisíc… Je tu dost lidí, tak musím postoupit k meteoritům. Těm dělá osvětlení asi nejlepší službu. Lesknou se a třpytí jako tmavá zkrystalizovaná rtuť. Obsahují 94 % železa. Ve Vítkovicích jsem si měla příležitost potěžkat železnou rudu s mnohem nižším obsahem, takže mi je jasné, že těch pár kousků, co tady leží, je pořádná tíha. Podle letáků váží sedm kusů meteoritu dohromady 21 kg. Úžasné. Viděli jsme něco, co už nikdy neuvidíme. Vždyť podle Wikipedie byl originál Hlavy v České republice vystaven od svého nálezu v r. 1943 pouze třikrát.

No nic, jdeme dál. Jsou tu i další zajímavé věci. V přízemí jsou expozice o dějinách muzea. Vystavují se historické sbírkové předměty a je tu také expozice z druhé světové války. Nahoře je pak encyklopedie Slezska, která předvádí zemi z poněkud neobvyklého pohledu. Jednotlivé předměty třídí z hlediska lidských činností jako je těžba, textil, jazyk). Je to opravdu moc povedené muzeum. Být trochu blíž, určitě tam ještě zajedeme. Člověk to napoprvé všechno nepobere.

Skočíme na jídlo a kávičku a už zase musíme jet. Naštěstí přestalo pršet. Na odpoledne máme domluvenou návštěvu u kamarádů v Petrovicích u Karviné a ještě večer se chceme dostat do dalšího města. Jindra volá na koleje do Jihlavy, ale tam je obsazeno, tak domlouvá Zlín. Naštěstí je jim jedno, kdy tam dorazíme. Stejně bychom tu Jihlavu museli zrušit. Zapomněla jsem doma mapu železniční sítě, tak nevím jak je Jihlava strašně daleko. Posledních pár fotek a sbohem Opavo. Bylo to tady krásné a za návštěvu by rozhodně stálo i město, ale chceme se ještě stavit poblíž Karviné a do další destinace potřebujeme dorazit do desáté večerní.

Párkrát přestupujeme, ale vlaky plynule navazují, tak jsme na místě hned. U kamarádů okamžitě skáčeme pod sprchu. Byla to krátká návštěva, ale příjemná a my, vybaveni mísou buchet, jedeme dál. Příští cíl Zlín - v dalším díle.

Turistické informace Olomouc

https://tourism.olomouc.eu/tourism/

Vítkovice

https://www.dolnioblastvitkovice.cz/

Slezské zemské muzeum Opava

https://www.szm.cz/

Poslední díl na adrese:

obrazybona.webnode.cz/news/vlakem-po-ceske-republice-iii-dil-/