Vlakem po České republice - III. díl (Zlín, České Budějovice, Plzeň)

14.08.2014 19:02

Toto je poslední díl zápisků z cesty vlakem okolo republiky. Přesněji řečeno cik-cak po velkých českých, moravských a slezských městech. S čtrnáctidenní volnou jízdenkou na vlak jsme už projeli bez velkého plánování sever, východ i západ země. Teď míříme z Opavy ke Zlínu a pak skokem na jih.

Do Zlína jsme dorazili už za tmy. Naštěstí koleje nejsou daleko. Zlínské koleje mě z těch navštívených oslovily snad nejmíň. Nejsou to jediné koleje, kde není sociálka na pokoji, ale není tam jediná sprcha, ve které se člověk může zavřít. Navíc pokoj páchne nějakou desinfekcí a nedaří se to vyvětrat. Cena 280,- Kč taky není tak úplně příznivá. Ale spát se tam dá, tak rychle pereme trička a prádlo a hup do postele. Jsem tak unavená, že mě neruší ani auta pod okny. V osm balíme a vyrážíme do města. Nejpříjemnější pracovnice informací, které jsme potkali. Zajímají se o náš program a slečna se nám dlouho věnuje. Doporučuje hlavně procházku po zlínské architektuře a nějakou výstavu panenek, která se právě koná v Baťově institutu. Nad nezbytnou kávou listujeme v informačních brožurách. Panenky zamítáme, stejně jako ZOO. Dáme přednost architektuře.

Zlín byl dlouho malé valašské městečko, ale roku 1894 tady Tomáš Baťa založil světoznámou obuvnickou firmu. Díky rozvoji podniku se počet obyvatel Zlína zněkolikanásobil. Baťa nechal pro své zaměstnance vybudovat rodinné domky. V první fázi se stavěly omítnuté a kompletně vybavené sociálním zařízením (WC, koupelna), vodovodem a kanalizací. Teprve později (podle projektu z r. 1925) se stavěly domky neomítnuté, tak charakteristické pro dnešní Zlín. V roce 1923 se tu Baťa stal starostou a s pomocí význačných architektů své doby začal budovat Zlín jako moderní funkcionalistické město. Jindra se chce podívat k hotelu Moskva, někde poblíž totiž jako dítě trávil dovolenou, tak vyrážíme tím směrem.

Zlín je jedna velká galerie architektury pod širým nebem, kromě klasických baťovských domků jsou tu i výškové budovy z betonového skeletu a cihelné vyzdívky. V informačním centru jsme dostali úžasnou publikace, kde jsou stavby na 48 stranách podrobně popsány a nafoceny. A to prosím zcela zdarma. Bravo! Míříme k hotelu, ale cestou nás upoutá Dům umění, který se tyčí nad rozsáhlou zelenou plochou. Zlín vůbec působí jako hodně zelené město.

Dům umění byl původně památníkem Tomáše Bati a na dům umění byl přestavěn až v roce 1953. Jdeme k němu, ale je zavřeno. Chceme si prohlédnout ještě nějaké cihlové domky, tak vyrážíme a jen se tak bezcílně touláme městem. Cihlových domků je tu hodně. Vlastně celý Zlín je z přiznaných cihel. Většina domků je nějakým způsobem opravená. Sympatické je, že se opravuje v původním duchu, byť jen cihelným obkladem. Po nezbytné svačince v parku řešíme co dál.

.

Původně jsme se chtěli vlakem přesunout do Českých Budějovic, ale nepříjemně nás zaskočilo, že podle informací z ČD centra nám bude cesta trvat kolem 8 hodin a musíme jet přes Prahu. Blíž je jen Jihlava, ale tam už jsme volali a mají úplně obsazeno. Spojení tam navíc není o moc lepší. Doma jsme za tři hodiny, tak měníme plán a jedeme domů. V pátek si odpočineme a v sobotu vyrazíme na poslední úsek cesty České Budějovice a Plzeň. U nádraží ještě fotím Baťův institut – původní průmyslové budovy dnes slouží jako galerie a muzeum.

---

Včera jsme si trochu orazili. Dnes vstáváme v nekřesťansky časnou hodinu - o půl páté, ale musí to být. Vlak do Českých Budějovic jede přes čtyři hodiny a já se chci podívat do prodejny Koh-i-nooru. Včera byl doma trochu zmatek, tak jsem se nestihla podívat, která je to ulice, ale snad to najdeme. Cesta utekla jako voda, což je případné, protože míříme k městům na soutocích řek. U Budějovic je to Vltava s Malší. A u Plzně jsou to dokonce řeky čtyři Úslava, Úhlava, Radbuza a Mže.

V Budějovicích míříme přímo do infocentra pozeptat se na cestu. Dost mě zklamalo. Paní sice byla ochotná, ale za informační mapku o městě po nás chtěla 49,- Kč. To samozřejmě není žádný velký peníz, ale jinde jsme dostali mapku a ještě spoustu obsažnějších materiálů zdarma. Až později jsme zjistili, že zelená cedule s bílým písmenem „i“ je také na protější straně náměstí, u radnice. Tam by to možná bylo lepší… Inu, tak to dopadá, když lze "Íčkem" oblepit cokoliv. Ale prodejnu Koh-i-nooru jsme našli a já jsem si zase užila. I když prodejna v Olomouci měla možná ještě výběr než v mateřském městě firmy. Nakoupila jsem si ještě nějaké akvarelové pastelky a malou sadu pastelů. Ještě, že si Jindra vybral aspoň tesařské tužky. 

A ještě jednu výtku bych měla na místní pizzerii u Lannova pomníku. Moje lasagne byly dobré, ale Jindra dostal naprosto nechutný zeleninový salát. To bylo opravdu to nejhorší, co jsem cestou jedla. Jen nakrájená zelenina bez jakékoliv zálivky nebo ochucení a naspodu voda, která zřejmě zbyla po omytí zeleniny. No fuj. Aspoň kdyby k tomu přinesli sůl a ocet. Zvláštní, že si člověk spíš zapamatuje negativa. Někde na cestách jsem si dala vynikající cafe latte a zaboha si nemůžu vzpomenout kde. Ale vynikající kávu jsme dostali také v Ústí nad Labem. A zmrzlinu v Olomouci, ještě teď se mi sbíhají sliny. No nic, zpátky do Budějovic. Také jsme tady chtěli navštívit kamarády. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsme se s půlkou rodiny sešli včera u nás a s druhou dnes tady. Kamarádka za námi přijela na kávu, trochu nás provedla po městě a pomohla nám najít koleje. Budějovické koleje jsou zdaleka nejlevnější ubytování, které jsme na naší cestě měli. Cena 155 Kč za pokoj je prostě skvělá. Sociální zařízení sice také není na pokoji, ale člověk se ve sprše může zavřít. Tak toho hned využijeme a hned vyrážíme za poznáním města a je co poznávat.

Už to náměstí. Náměstí Přemysla Otakara II. (zakladatele města) je s rozměry 133 x 133 metru jedno z největších v Čechách. Náměstí obklopují krásné historické domy z období gotiky, renesance a baroka. Díky podloubí jsou i všelijaké reklamní poutače a decentně ukryté a pohled na krásu náměstí tak ruší pouze pár aut. Na náměstí stojí osmiboká Samsonova kašna o průměru 17 metrů. I ta je jednou z největších u nás.

 

Zatímco dominantou náměstí je kašna a barokní radnice, dominantou města je 72 metů vysoká Černá věž. Její zdivo je také tmavé, i když ne tak jako u Chebského hradu. Zato zdi má skutečně mohutné. U paty věže jsou silné přes tři metry. Dnes věž slouží hlavně jako krásná vyhlídka na město. Po prošlapaných schodech stoupám nekonečně dlouho vzhůru ke zvonům a pak už na samotný ochoz věže. Zvon Bumerin s hmotností skoro 3,5 tuny je jeden z našich největších zvonů (jak říkám, nějaká skoro nej najdete všude). Z ochozu je krásný výhled. Na náměstí zrovna probíhá nějaký koncert, tak to mám i s hudebním doprovodem. Zdálo se to dlouhé, ale ochoz je ve výšce 45,67 m. Zítra polezeme výš.

Dnes ještě stihneme kostel Obětování Panny Marie. Ten je spolu s přilehlým dominikánským klášterem nejstarším a nejcennějším objektem ve městě. Obě stavby pocházejí z druhé poloviny třináctého století. Restaurátorské práce zahájené v devadesátých letech odkryly v interiéru kostela a křížové chodby zajímavé středověké fresky. Pro nás amatéry je asi nejzajímavější freska Panny Marie Ochranitelky, která skrývá pod pláštěm Karla IV. a jeho syna Václava IV.

Prvním našim dojmem z kostela je neuvěřitelná světlost, která umocňuje dojem prostoru. Vysoké gotické klenby a světlé téměř nezdobené stěny tento dojem ještě umocňují. Stejný pocit vzbuzuje i křížová chodba, která ke kostelu přiléhá a Rajská zahrada. Ta je v podstatě jen zatravněným pláckem obklopeným křížovou chodbou, ale má úžasnou a těžko popsatelnou atmosféru. Přiměřeně omšelé zdi a obrovská okna, za kterými se skrývá křížová chodba, kamenná nádrž a nad ní věkovitý jinan dvoulaločný. Tady by se tvořilo! Jen ty túje trochu kazí dojem.

 

V sousedství kláštera stojí zajímavá historická budova Malé solnice, kde sídlí Jihočeské motocyklové muzeum. A poblíž i budějovické Masné krámy – dům, kde se v minulosti nacházely řeznické krámky. Ale na ty dnes nedojde. Krátce se projdeme po městě a kolem Vltavy a pak zajdeme s kamarádkou na skleničku něčeho dobrého. Procházka od jednoho mostu k druhému byla nakonec na můj vkus trochu dlouhá, ale možná jsme jen neměla náladu pro zdravotní obtíže, které mě trápily. Byla jsem ráda, že jsme dosedli v příjemné restauraci. Byl to krásný večer, ale museli jsme skončit, zítra jedeme zas dál. Ačkoliv nám chyběly informační materiály, v Budějovicích se nám líbilo. Je to příjemné město vyzdobené spoustou vtipných detailů, které má co nabídnout.

Z Plzeňského nádraží samozřejmě hned míříme na náměstí Republiky, k infocentru. Rozlehlému náměstí (s rozměry 139x193 m) dominuje katedrála sv. Bartoloměje ze 13. století s nejvyšší kostelní věží v České republice a v době svého vzniku i druhou nejvyšší v Evropě. Výška věže je 102,26 metrů (Na bronzové tabulce u chrámu je údaj 103 metrů. Chápu, zaokrouhlení je matka rekordu). Není divu, že věž i přes velký odstup nemůžu nacpat do objektivu. V informacích dostáváme pěkně zpracovaného průvodce po plzeňských zajímavostech, kde nechybí orientační ceny a otevírací doba. A také krásnou malovanou mapu centra, podobnou jsem nikde jinde neviděla. Tak to má být. Plzeň byla pro rok 2015 vyhlášena evropským hlavním městem kultury, tak ať se ukáže.

Prohlídku začínáme pěkně shora, z ochozu věže sv. Bartoloměje. V katedrále zrovna probíhá bohoslužba, tak nás na vrchol doprovází hudba. Vyhlídkový ochoz je, pokud si dobře vzpomínám, ve výšce 62 metrů. Tedy ještě o fous víc než vysoká pec ve Vítkovicích. Už se v těch výškách ani neklepu. Tedy tak trochu zimou. Výstup nás pořádně zahřál a na věži fouká studený vítr. Ale výhled opravdu stojí za to. Upoutá zejména Velká synagoga, ale z té výšky nás zaujala i sgrafity vyzdobená budova radnice a moderní kašny na náměstí.

Samotná katedrála sv. Bartoloměje je dnes pro návštěvníky zavřená, tak aspoň nakukujeme mříží. Budějovický chrám jsem charakterizovala slovem světlo, tady mě napadá síla. Mohutné sloupy podpírají vysokou klenbu a mizí v šeru u stropu.

 

Pod jednou ze zmíněných moderních zlatých kašen, které mají symbolizovat chrtici, anděla a velblouda z plzeňského znaku svačíme a vybíráme další cíl. ZOO a botanická nepřipadá v úvahu, to je nadlouho. Jsme ve městě piva, tak to musí být něco z této oblasti. Možnosti jsou tři. Prohlídkový okruh Plzeňského Prazdroje, který nás provede výrobou Pilsner Urquellu, Pivovar Gambrinus nebo Pivovarské muzeum.

Volba padá na muzeum, ze kterého rovněž můžete vyrazit do historického podzemí města. Focení v muzeu se vzdávám. Cena 100 Kč za focení se mi zdá oproti přiměřené ceně 70 Kč za vstup dost vysoká. Pravda, platí i na další prohlídkové okruhy, ale tam my nechceme. Samotné muzeum najdete v historickém právovárečném domě z 15. století. Prohlídka je samostatná, jen s tištěným textem. Muzeum provádí výrobou piva od starověkého Egypta po 20. století. Respektive provádí místy, kde se jednotlivé části výrobního procesu odehrávali. Sladovnou, kde klíčilo obilí, hvozdem, kde se klíčení zastavovalo, apod. Zajímavá je také expozice hospody z přelomu 19. a 20. století. Bohužel jsme buď minuli, nebo tam spíš vůbec není nic o samotné technologii výroby (středověkého) piva. Takže si sice krásně dovedeme představit sušení sladu, ale proč se vlastně sušil a co se s ním pak dělo, to jsme se vlastně nedozvěděli. Škoda, jinak je expozice bohatá a stojí za vidění. 

To výstava Vzpomínka na c.k. vojáky ze zemí Koruny české 1914 – 1918, která je součástí prohlídkového okruhu byla mnohem ucelenější a zajímavější. Připomíná hrdinství českých vojáků bojujících za monarchii v první světové válce, o kterém se z propagandistických důvodů po vzniku republiky raději nemluvilo. V té samé výstavní místnosti je instalován funkční model varny parního pivovaru velký pouhých několik metrů, který najednou dokáže vyprodukovat až 30 litrů piva.

Ke vstupence jsme každý obdrželi Pivenku, poukázku na jedno malé plzeňské nefiltrované pivo. Tak ji hned v přilehlé restauraci využíváme a k tomu si dáváme vynikající česnečku a gulášovou polévku. Pivo nám moc chutná. S lahvovým se vůbec nedá srovnávat.

Před odjezdem se ještě chceme porozhlédnout po městě, zajít k oběma plzeňským synagogám a navštívit sadový okruh kolem města. Ostatně věděli jste, že plzeňská synagoga je největší v České republice a třetí největší na světě? Byla postavena v maursko-románském slohu koncem devatenáctého století. Ale zatáhlo se a začíná dost pršet. Na chvíli se ukryjeme ve volně přístupném mázhausu, tedy přízemí, zdejší radnice. Samotná radnice byla postavena v polovině šestnáctého století v renesančním slohu. Sgrafita na fasádě jsou v porovnání se samotnou budovou relativně nová, byť byla navržena v renesančním duchu. Byla pořízena při opravě budovy počátkem dvacátého století a symbolizují dějiny města. Mázhaus se dnes používá jako výstavní prostor a v zadní části je papírový model Plzně. Zrovna tu probíhá povedená výstava básní a fotografií z chátrajících kostelů. Podrobně jsme si vše prohlédli, přečetli letáky a zapsali se do výstavní knihy, ale venku pořád lije jako z konve.

Tak sady až někdy příště. Nasazujeme pláštěnky a jdeme na vlak. Naše báječná dovolená končí.

Předchozí díly naleznete na adresách

Vlakem po České republice - II. díl (Nymburk, Olomouc, Ostrava, Opava)

a

Vlakem po České republice - I. část

 

A ještě malý kvíz pro Vás. Pokud jste pozorně přečetli všechny díly, bude to pro Vás hračka.

  1. Nejvyšší kostelní věž v ČR je

    1. v Olomouci

    2. v Plzni

    3. ve Zlíně

  2. Nejšikmější kostelní věž v ČR je

    1. v Ústí nad Labem

    2. v Přerově

    3. v Ostravě

  3. Nejstarší veřejné muzeum v ČR je

    1. v Plzni

    2. v Chebu

    3. v Opavě

  4. Největší barokní sousoší u nás (zapsané v seznamu UNESCO)

    1. ve Zlíně

    2. v Karviné

    3. v Olomouci

  5. Největší synagoga u nás je

    1. v Plzni

    2. v Ostravě

    3. v Chebu

Správné odpovědi naleznete na adrese:

https://vysledkykvizu.webnode.cz/news/reseni-cestovatelskeho-kvizu/

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Kontakt