Vyznání krajině dětství

Existují různé druhy krajiny. Dech beroucí dramatická krajina, která vás donutí zůstat stát s otevřenými ústy. Drsná krajina skal, která vás svírá svojí vahou; krajina, která se na vás řítí a nedá vám vydechnout, doleva, doprava, cvak, cvak foťákem. Nebo nádherná přímořská krajina, teplá a otevřená k dalekému obzoru. Jemné šplouchání vlnek o písečný břeh a k tomu křik racků.

Já však mám v na mysli jiný druh krajiny. Krajinu tak křehkou, že se jí nedokážu dotknout, aby se mi nerozpadla pod rukou. Krajinu mého dětství. Tak blízkou i vzdálenou, schoulenou v mém srdci. Nemá dramatický ráz, tvoří ji zaoblené hladké kopečky. Žádné palmy ani exotické stromy. Docela obyčejné smrky, duby a borovice. Červené šperky na ojíněných šípkových keřích. Stará planá hruška stojí jako maják mezi poli a ukazuje cestu, kterou se mám dát, když se vracím z toulek domů. Strakaté přítmí na vyschlém říčním písku mezi odhalenými kořeny věkovitých stromů stínících ústí starého říčního ramene. Dvě lípy obrostlé křovím, krásný úkryt k dětským hrám. Remízek obklopující malou louku na jižní stráni za domem, kam jsem ráda chodila se svojí babičkou.  Ještě teď cítím tu intenzivní vůni rozpálené mateřídoušky, slyším velkolepý hmyzí koncert, vidím pestrou směs lučních květin a klikatý let dovádějících motýlů na loučce tak malé, že nikomu nestála za posekání. Je to krajina pro všechny smysly, která neohromí, ale pohladí na duši. Zmizela s dětstvím a zároveň je stále se mnou, podrží a v těžkých chvílích dodá sílu jít dál.  Miluji poznávání cizích krajů, ale naše krajina je můj domov a moje duše, místo, které mě pojí s dětstvím i s těmi, kteří už navždy odešli za horizont.