Vlakem po České republice - I. část

20.07.2014 16:40

Letošní dovolenou jsme pojali netradičně. S manželem Jindrou jsme využili akční nabídky Českých drah a zakoupili čtrnáctidenní otevřenou jízdenku vlaky druhé třídy po celé republice. Původní plán sbalit a vyrazit prvním vlakem, který jede z Hradce Králové dál než do Jaroměře, jsme na poslední chvíli trochu upravili. Určili jsme si přibližný plán cesty kolem republiky s tím, že pro ubytování využijeme vysokoškolské koleje ve velkých městech. To je to jediné, co jsme si dopředu našli na internetu – telefony na koleje. Nevíme, co chceme vidět, ani jak se tam dostaneme. Nemáme ani super chytré mobily, kde to můžeme dohledat. Vše vyřešíme na místě.

Během 10 dnů trvajícího cestování jsme navštívili devět velkých českých, moravských a slezských měst a několik menších. Poznali bezpočet nádraží. Na západě republiky viděli přírodní rezervaci, navštívili technické památky, zavítali jsme do muzeí, kostelů a shlédli moderní i starobylou architekturu a také jednu opravdu výjimečnou výstavu. Pokud dobře počítám, vlakem jsme najezdili 2176 Km. Toto jsou zápisky z naší cesty.

Den první. Nějaké záležitosti nás zdržely v Hradci, tak na nádraží dorážíme až po desáté hodině. Bez problémů kupujeme na přepážce jízdenku a vyrážíme na nástupiště. Míříme do Liberce, ale vlak odjíždí až za hodinu, tak využíváme volné jízdenky a courákem se přesouváme do Jaroměře. Vida, Jaroměř ještě přišla ke slovu. Krátká procházka, kafe z automatu a už nasedáme do rychlíku na Liberec. Už dlouho toužím podívat se do Jablonce n. Nisou a navštívit místní korálkové obchody. Nadšeně proto vítám Jindrovu nabídku, že vystoupíme v Rychnově u Jablonce a nějak se do Jablonce dopravíme. Jednoduché! Před nádražím stojí MHD, tak kupujeme lístky a míříme do města. Korálkárna je na každém rohu a já si náramně užívám. Jindra mi statečně dělá doprovod. Samotné město nás nijak neoslovilo, náměstí vypadá z dálky mnohem lépe než zblízka, tak se raději honem přesouváme vlakem do Liberce. Ať žijí volné jízdenky!

V Liberci rovnou míříme na koleje ve Vesci. Pokoj pro šest nás trochu zarazí, ale naštěstí jsme tam sami. Sprchy a toalety hromadné. Stejně je to jedno, za celou dobu nikoho nepotkáme. V šest hodin je už na nějaké prohlížení města pozdě, tak se jdeme jen trochu projít. Silueta Ještědu je nezaměnitelná, zamíříme k němu přes místní průmyslovou zónu. Z města jede tramvaj přímo pod lanovku, ale nejbližší zastávka je od nás dost daleko. O půl osmé otáčíme. Ještěd je stále v dálce a my šetříme síly. Liberec ostatně od Hradce není tak daleko, abychom nemohli dorazit na jednodenní výlet. V tenisovém klubu naproti kolejím si dáváme mimořádně dobrou česnečku a pivko a jdeme spát. Ráno balíme, jen pár fotek cestou a v osm už frčíme do Ústí nad Labem. No, z Liberce jsme toho moc neviděli, ale byl to jen takový trénink na další města. Příště už to bude lepší.

Ústí nad Labem nás příjemně překvapilo. Asi jsme čekali smogem a chemičkou soužené městečko a přitom je to velice příjemné krajské město na Labi. Blíží se poledne a my dnes snídali jen vodu a zbytek čokolády, tak míříme někam do centra na jídlo. Po jídle jsme navštívili místní infocentrum, tam jsme obdrželi mapu a obsáhlé informační materiály. Obsahují spoustu potřebných infomací - od seznamů ubytování, restaurací až po seznam cyklostezek v okolí. Další letáky obsahují popis tras po turistických nej, vilové architektuře nebo umění.

Nejprve míříme do kopce, směrem k univerzitě. Po jídle to byl docela výkon, i když cesta byla příjemně zarostlá vegetací. Bohužel vybíráme špatně. Tamní koleje jsou obsazené nebo má paní dovolenou, prostě něco takového. Vrátná úplně neví, ale nasměruje nás na další koleje ve čtvrti Klíše. Hned voláme a objednáváme nocleh.

Nechce se nám jezdit sem tam, tak se budeme pochodovat s batohy. Ještě, že jsme věci omezili na minimum a nemáme je zas tak těžké. Dokonce i moje bolavá záda už si na náklad zvykla a výrazněji neprotestují. V Il caffe na rušné třídě si dáváme kávu a zákusek. Je to myslím nejlepší káva, kterou jsem na cestě ochutnala. Se sklenkou vody a sušenkou, jak to má být.

Po kávě přecházíme Labe a po Střekovském nábřeží míříme k hradu Střekov. Je docela vedro, ale jinak příjemná procházka podél vody. Ani závěrečné stoupání není tak drsné, jak se zdálo zdola. Střekov je podle tištěného průvodce jedním z nejlépe zachovaných zřícenin v České republice. To mě zaujalo. Všimli jste si, že u každé památky je potřeba najít nějaké nej? Dopadá to tak, že většina hradů, co jsem kdy navštívila, patří buď mezi nejzachovalejší, nejstarší nebo nejrozsáhlejší. Zvony zas mezi nejtěžší nebo největší. Také věže patří mezi nejvyšší. A když už nic jiného, tak je památku třeba ozdobit návštěvou nějaké význačné osobnosti. Třeba Karel Jaromír Erben nebo Karel Hynek Mácha zřejmě za svůj život navštívili kdeco.

Tady se zdá, že víc hostů je v hradní restauraci než na samotném hradě. Ostatně první hradní restauraci tu majitelé hradu zřídili už v roce 1830. Hrad sám pochází z první poloviny čtrnáctého století a byl založen ke střežení labské cesty a vybírání cla. V sedmnáctém století už byl hrad zpustlý a nový život mu vdechla až éra romantismu na počátku 19. století. Na hradě pobýval i Karel Hynek Mácha a Richarda Wagnera údajně atmosféra hradu nadchla natolik, že se za úplňku oblečený v prostěradle procházel po hradbách. Inu, mezi genialitou umělce a šílenstvím je někdy tenká hranice. Někdy mám taky pocit, že se stávám géniem :-)

Díky prohlídce bez průvodce máme čas si vše v klidu prohlédnout a na chvíli se nahoře posadit. Z hradní terasy je krásný výhled a tak krásný pohled na horní část hradu, že mě to zláká k vytažení skicáku. Vydržím nakreslit jen krátkou skicu, na plošinu pálí slunce a je tam takové vedro, že toho po deseti minutách musím nechat. Pod hradem je ještě jedna zajímavost a technická památka - Masarykova zdymadla. Přešli jsme po nich tam a zpět, udělali pár fotek a pak už míříme na koleje.

Ubytování v Ústí je o trochu dražší (270 Kč), ale pokojíčky jsou hezké, sociálka na pokoji a ještě dostaneme ručník a mýdlo. A jako bonus krásný výhled ze dvanáctého patra kolejí. Ráno vstáváme v pět. Trpím, ale je to nutné. Prvním vlakem vyrážíme do Chebu a cesta chvilku trvá.

V Chebu nás čekalo zklamání. Koleje jsou blízko u nádraží, tak jsme se, unavení po brzkém vstávání a tří hodinové cestě vlakem, těšili na sprchu a ubytování. Recepční nás vítá dost nepřívětivě dotazem, zda patříme k vozíčkářům. No, chodící člověk s krosnou na zádech mi tedy jako typický vozíčkář nepřipadá. Když záporně vrtíme hlavami, odbývá nás tím, že jednotlivce neubytovávají, protože se pro ně koleje nevyplatí otevírat. Na naši námitku, že na stránkách univerzity nic takového není, odvětí, že dnes mají skupinu osmdesáti vozíčkářů a doufají, že nepřijedou všichni, protože pro ně paní uklízečka nestihla uklidit pokoje. Navzdory tomu, že je hluboko před polednem v tom dnes zřejmě nehodlá pokračovat. Posléze se shodujeme na pocitu, že jsme prostě jen představovali „PRÁCI“. No fuj! Poněkud roztaje, když nás posílá na blízkou ubytovnu TJ, ale ta se nám zrovna nezamlouvá. Vyrazíme k infocentru a uvidíme. Bohužel už jsme mimo hlavní trasu od nádraží, tak ani cesta není dobře značená. Nacházíme ho až s vydatnou pomocí map v mobilu. Vyzvedneme si materiály o Chebu a seznam možného ubytování. Jdeme zajíst zklamání a Jindra volá Domov mládeže, zda by nás někdo neubytoval. Tamní dámy radikálně vylepší obraz Chebu. Najednou se setkáváme s ochotou a milým chováním. Ubytují nás přes to, že paní, co to má na starost je na dovolené. Paní vychovatelka se dokonce obětuje a přijede si zítra převzít pokoj v sobotu o půl deváté místo v deset. Škoda, že jsem jí zapomněla koupit čokoládu. Po nezbytné sprše vyrážíme na nádraží.

Plán je jasný, konečně jsme se ocitli dost blízko k Soosu, který už dlouho toužím navštívit. Je to pozoruhodná přírodní rezervace poblíž Nového Drahova. Přímý vlak nám ujel před nosem, tak došlo i na turistiku. Vlakem jsme odjeli do Františkových lázní a vyrazili do Drahova pěšky. Trochu jsem podcenila obuv. Z pohodlných páskových sandálků mě po pár kilometrech na asfaltu pekelně bolí nohy. Z utrpění mě vysvobodil Motýlí dům. Je to soukromý kříženec muzea a velkochovu motýlů. Jindra nemá zájem, ale počká, až se podívám. Do zavření zbývá půl hodiny, tak s prohlídkou spodního patra pospíchám. Řady vitrín s preparovanými motýly z nejrůznějších koutů světa. Žasnu nad rozmanitostí barevných kombinací. Muzeum nabízí turistické upomínkové předměty – vše s motivem motýlů. Ale ovládnu se a spěchám do horního patra. Jsou to dvě relativně malé místnosti, které připomínají zšeřelý skleník. Záclony na stěnách a oknech dělají dojem, že by stály za výměnu. Ale jinak je to úžasný zážitek. S povděkem klesám na přistavenou židli a pozoruji desítky pestrobarevných motýlů, kteří v bezprostřední blízkosti krouží po místnosti a otírají se o mě křídly.

Je tu hodně motýlů, které jsem identifikovala jako morpho peleides. Se zavřenými křídly téměř fádní motýl zajímavý jenom kresbou, ale jeho rozevřená křídla mají úžasně modrou barvu. Těch lítá jen pár, většina hoduje na rozpůleném ovoci. Ale je tu víc pohledných druhů. A křídla předvádějí i velicí noční motýli spící s roztaženými křídly na záclonách. Nedá se nic dělat, Jindra a Soos čekají, ta se zase zvedám a po nezbytné svačince vyrážíme směr Drahov.

Samotný Drahov nás také překvapil. Je to velice malebná vesnička se zachovalou lidovou architekturou. Ale nohy bolí čím dál víc, tak jsem ráda, když ho mineme a konečně dorazíme k rezervaci. V ceně vstupenky do rezervace jsou i dvě muzea. Dějiny země s expozicí dinosaurů vynechávám a Museum Soos s expozicí přírody Chebska a Ptačí svět jen proběhnu. Desítky vycpaných zvířat od lišky po ledňáčka. A hlavně malí zpěvní ptáci. To jsem ještě neviděla. Cestou jsem se chlubila, znalostí konipasa, tak si ráda ověřím, že jsem nebyla mimo. I když vycpané ptáky a preparované motýly úplně nemusím, je to poučné. Shodou okolností a úplně neplánovaně je uvidíme ještě jednou - na opačné straně republiky a budeme nadšeni. Ještě zběžně projdu krásné fotografie a už spěchám do rezervace. Jindra to opět vzdává a posílá mě samotnou. Bude se na lavičce učit. Škoda. Soos nezklamal.

Vzhledem k turisticky pokročilé době se po dřevěném chodníčku procházím sama a mám rezervaci pro sebe. Rašeliniště zarůstá bohatá vegetace. Díky tomu zde žije spousta ptáků, obojživelníků a hmyzu a rostou tu unikátní slanomilné rostliny. Ale kromě zpěvu ptáků v rákosí a jednoho osamělého kačera nic zvláštního nevidím. Ale další část rezervace je úžasná. Jako bych dorazila do jiného světa. Takhle nějak si představuju povrch solného jezera nebo stvoření světa. Holou půdu tu pokrývají vysrážené soli - rozeznávám bílou, šedou, namodralou, nažloutlou a hnědou. Spolu s vodou tvoří minerály tak jedovatou směs (tzv. vitriolovou vodu), že na ní nepřežijí žádné rostliny. Kouzlo umocňuje slunce, které se sklání k obzoru. A kouzel není konec. Půdu rozrývají hluboké šrámy. Jsou to pozůstatky morfet. Z hlubokých puklin v hornině tu uniká oxid uhličitý, který za mokra probublává bahnem a vytváří efekt malých bahenních sopek. Bohužel už je dlouho sucho, tak vidím jen díry do země. Pouze při okraji pole je několik jam, ve kterých se jako v nějakém čarodějnickém kotlíku klokotem vaří voda smíšená s bahnem. V každé jámě je navíc trochu jiná barva. Představte si to. Nikde nikdo a najednou vám u nohou začne vřít voda. A efekt varu je skutečně dokonalý. Být prvním člověkem, co to tu objeví, vezmu nohy na ramena a nezastavím se ještě hodně dlouho.

Kromě toho jsou v Soosu i minerální prameny. Nejpohlednější je asi Císařský pramen, který je krásně upravený. Vyvěrá do kamenné nádrže a přepadem přes druhou odtéká do rašeliniště. Je to také nejteplejší pramen Chebské pánve, teplota v jímce kolísá v průběhu roku mezi 14 až 18 °C. Tomu prostě nešlo odolat. Využila jsem toho, že jsem tu sama a ve spodní jímce si na chvíli smočila své unavené nohy. Na ty jsem v Soosu na chvíli zapomněla, ale když dorazím na asfaltku vedoucí kolem místní úzkokolejné železničky, už mě zase bolí. Dnes už jsem schopná se doploužit jen na stanici vlaku v Novém Drahově. Je tu zastávka na znamení, tak budeme poprvé stopovat vlak.

Ráno lituji, že jsem tak smlouvala. Klidně bych se vydržela válet do devíti. V noci mě vzbudila vzdálená bouřka a pak už jsem špatně spala. Ale nedá se nic dělat. Balíme, odevzdáváme klíče hodné paní vychovatelce, která kvůli nám také obětavě vstala brzy a vyrážíme. Vlak na Plzeň nám odjíždí až za dvě hodiny, tak máme ještě čas na prohlídku Chebu. Od rodičů vím, že před třiceti lety byl Cheb špinavé a nevlídné město, které daleko zaostávalo za bližšími lázeňskými městy. Pokud dorazíte dnes, máte pocit, že byla řeč o jiném městě. Centrum je krásně zrekonstruované a velice příjemné.

Podle mapky, kterou jsme včera dostali v infocentru, vyrážíme na obhlídku. Mimochodem materiály, které jsme zdarma obdrželi, jsou docela obsáhlé a skvěle zpracované. Na výletníky je ještě docela brzy. Památky jsou sice ještě zavřené, ale má to své výhody. Město je skoro prázdné a kolem památek je klid. První na naší trase je Chebský hrad. Ten začal budovat římský císař Friedrich I. Barbarossa v roce 1179 na místě staršího kamenného hradu. Hrad byl postupně různě přestavován a dostavován, jak bylo ostatně obvyklé, že? Na prohlídku hradu nemáme čas, navíc otevírá až za hodinu. Obhlížíme ho aspoň zvenčí a fotíme nejvýraznější část hradu – 18,5 metrů vysokou Černou věž. Je skutečně černá, postavená z černého sopečného tufu.

Na hrad navazuje městské opevnění. Prohlídka kasemat je součástí prohlídky hradu, čili také zavřeno. Ale vyhlídka z hradeb je otevřená a tak máme pěkný výhled na Krajinku, příměstskou rekreační zónu, která se rozkládá na obou březích Ohře. Oblast zřejmě využívá zídky starého městského opevnění, ale ten záhon ve stylu francouzských zámeckých zahrad kazí můj celkový dojem. Pokračujeme směrem ke klášteru, respektive klášterům. Naproti sobě stojí kostel Zvěstování Panny Marie s františkánským klášterem z poloviny 13. století, ve kterém se konala svatba českého krále Václava II. s Guttou Habsburskou a kostel svaté Kláry s klášterem klarisek – nyní výstavní a koncertní síň. Obě památky je možné navštívit. Jenže na začátku otvírací doby už budeme sedět ve vlaku na Plzeň. I klášterní zahrada, která je součástí františkánského kláštera, je dnes mimořádně zavřená. Podle výzdoby se tam bude konat svatba, tak jen nahlížíme zamřížovanou brankou. Čas se krátí, tak pomalu míříme na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Fasády kolem náměstí jsou krásně barevné a zrovna vyzývají k sáhnutí po pastelce. Samotné náměstí je rozlehlé a velmi pěkně opravené. Hlavním lákadlem je Špalíček. V severozápadním rohu náměstí stojí komplex jedenácti částečně hrázděných kupeckých domů z třináctého až patnáctého století. Vysoké a úzké domky vypadají doslova pohádkově. Za Špalíčkem vykukují věže kostela sv. Mikuláše a sv. Alžběty, který je nejstarším kostelem v Chebu. Kostel poničilo spojenecké bombardování a 26 metrů vysoké jehlancovité věže kostela nahradily provizorní zastřešení až v roce 2008. Kostel je monumentální zejména při pohledu zdola, ze strany od řeky.

Fotím si nějaké niky. Původně prázdné niky na chebských domech, které kdysi obsahovali malé sošky či znaky majitelů, nyní zdobí 17 děl současných českých umělců. V informačním centru je možné zakoupit brožurku s mapou a přehledem děl. Nám se jich pár podařilo objevit náhodou během toulek kolem náměstí. Ale dost bylo památek.

Na náměstí si dopřáváme snídaňově-svačinovou kávu a koláček. A už míříme na nádraží. Poslední pohled z pěší zóny na náměstí. V průhledu na náměstí stojí devět metrů vysoký a dva metry široký umělecký artefakt – Brána času. Ještě, že jsem si to přečetla v informační brožuře. Jinak jsme si ho ani jednou nevšimli, a to jsme šli kolem několikrát. Nevědět to, tak ho asi považuju za zrezivělý plakátovací sloup. Mnohem zajímavější je časová osa, která půlí pěší zónu. Na první pohled odvodňovací kanálek má na sobě vyrytá nejdůležitější data z historie Chebu. Podařený nápad! Letmo jsme shlédli většinu důležitých památek, minuli jsme jen muzeum zřízené v domě, kde byl roku 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Cheb by určitě stál za delší návštěvu, ale dovolená se neúprosně krátí, tak vyrážíme na Plzeň.

Naše plány se ještě změní, ale o tom až v dalším díle.